Cesta moudré ženy

Cesta moudré ženy

Cesta moudré ženy, tak jak ji vnímám já, je celoživotní proces, který se ve mně začal probouzet více k životu až kolem 40 let. Ne že bych předtím o moudrosti nepřemýšlela, ale uvést myšlenky či vize v opravdový hlubinný proces a proměnu někdy trvá… A moudrost prostě zraje s věkem…. Za sebe mohu říct, že poslední roky pro mě byly velmi náročné v onom procesu proměny či proměňování, ale zároveň obohacující svou krásou a hloubkou a já se dnes ocitám v začátku podzimu života či v babím létě a pomalu si užívám začínající plody….

Hodně práce za mnou… hodně práce přede mnou.. a jak cestu moudré ženy vidím a cítím? Jak ji prožívám a žiju? Nechci o sobě mluvit jako o moudré ženě, jsem na cestě, ale cítím potřebu aspoň něco v pár větách sdílet, možná pro inspiraci a také proto, že to všechno samozřejmě je propojené i s tím, co dělám třeba při práci s bederními svaly a vůbec s prostorem těla. Sama jsem se nechala inspirovat slovy zejména Marion Woodman z její knihy Těhotná panna, která mě 10 let provázela v mém procesu. Je to kniha z hlubin psyché, o které se Terezie Dubinová velmi trefně zmínila, že pokud máte dostatečnou dávku sebereflexe, začnete se po chvilce ošívat:). Naprosto:). Nyní mám již další jiné inspirace, ale slova z této moudré knihy a od této moudré ženy jsou věčná…

Všechny tyto věty by se také daly shrnout do jediné: ŽÍT V ABSOLUTNÍ PŘÍTOMNOSTI VĚDOMÁ SI LÁSKY, KTERÁ JE. Ale někdy je fajn dostat aspoň trochu návod:).

Než se však k tomu dojde v našem vědomí, nepočítám- li ty kratší či delší momenty, kdy „to“ můžeme prožít… většinou je třeba jít nějakým vlastním individuálním procesem v životě tady a teď. Ráda říkám, že 30 let není žádný čas ve vývoji duše:). Proto každý odstavec, který následuje, je vlastně celoživotním procesem.

Moudrá žena odevzdává kontrolu ze svého života a stahuje všechny projekce k sobě

Vše, co vidím, je projekce mě samé, to je jasné. Stáhnout si ty negativní projekce k sobě bylo pro mě snadnější než ty pozitivní. Tak typické pro naši společnost, kdy jsme jako děti museli jít pro uznání hodně daleko. Sebeláska je pak tématem, kterému se složitě učíme. Kouzelná věta „Přebírám zodpovědnost za svou lásku, Tobě nechávám volnost (či Tebe pouštím)“ mi velmi pomohla ve vztahu, ve kterém jsem cítila hluboké duchovní spojení a touhu – a jako každý vztah mi hodně ukázal, tento šel hodně hluboko.

Neznamená to, že propojení již necítím, znamená to, že mi zazrcadlil, ukázal nejen hluboké spojení se sebou, ale také napojení na vše ostatní – a to v souladu se všemi ostatními vztahy, které prožívám a žiji. Učím se tomu, že není rozdílu, že je to všechno vlastně jedno… větě „ááá, tak takhle to je…“ a v tom je velká svoboda.

Jít s tokem života a život je pohyb… tolik mi pomáhá fluidní vnímání, že popsat se to nedá… naše tkáň je myšlenka a pokud rozmrzá a měkne, tak i naše emoce a vnímání se stane láskyplnějším: má cesta je spojená s tělem.

Vlastní své světlo a temnotu. Zvědomuje si obsah nevědomí, transformuje a nachází v něm tvůrčí zdroj životní energie.

Jsem taková jaká jsem. Když jsem byla úplně na prvním semináři o psoatu v Amsterdamu, objevilo se mi tam velké téma vlastní sebe-hodnoty, které mě doprovázelo další roky. Něco z uvolňování hlubokých svalů šlo ven a já po semináři šla na kafe plná pochybností o sobě a své cestě (to jsem si ještě neuvědomila, že to je přesně to téma „psoas“). Samotný seminář byl úžasný, změnil mi život do posledního základového kamene – v tom co následovalo, ale ona vlastní nedostatečnost se hrdě hlásila ke slovu, že chce být zpracována. Nastalo hutné období mých temných stránek. Mimo jiné mě také čekalo léčení rodinného traumatu a příjímání toho, jak obrovská temnota v našem rodě je. Mohu říci, že viditelné a zřejmé to bylo na straně tatínka. Když jsem zahájila svou cestu do sebe, tehdy poprvé u Ernestiny a Petra Velechovských, přijela jsem s tématem, který mě hodně trápil – vztah s mým tatínkem, kde jsem cítila více než přehlcenost něčím, co jsem neuměla vysvětlit. Skrytě tu informaci vnímám i v rodě maminky, kde má prababička, hluboká duchovní bytost, úzce napojená na německou mystičku Terezii Neumannovou, udělala velký kus práce tak nějak přirozeně, svým vlastním životem a světlem (u nás se o Terezii zmiňuje např. Míla Tomášová nebo Jógananda v knize Životopis jógína).

Od té doby uběhlo skoro 20 let, a informace, které jsem v tehdejší regresi dostala, se ještě donedávna zpracovávala! Tolik o relativitě času a úrovních našeho vědomí… Můj vztah s tatínkem se mi hodně zrcadlil a léčil ve vztahu s mým milovaným synem. Přes všechnu tu práci a smíření nemohu s úsměvem nezmínit sen, ve kterém jsem rázně svému tátovi řekla, že jsem jeho dcera a ne jeho manželka a že se s ním rozvádím! 🙂 Znamenalo to, že můj „odchod z otcova domu“, v rámci vlastního individuačního procesu, byl završen na mnoha úrovních – protože toto je vždy práce ve vrstvách a často jsou to pak sny, skrze které promlouvá nevědomí.

Vím o své temnotě a respektuji ji. Vážím si této energie, bez které bych to nebyla já. Práce s nevědomím je nekončící proces, v mém případě tak činím velmi jemně, bez záměru to tak dělat – co přijde, to přijde. Je to jako hluboké jezero, které rukou hladíte a nikdy nevíte, co vám v ní zůstane. Ale vždycky to stojí za to, je to prostě příběh, pro který tady jsem. Práce s vodou v těle, jež představuje nevědomí, je klíčová. A navíc – čím hlouběji se dostanu ke své esenci, prožiji tu krásu, vím, že zároveň může přijít i ona druhá polarita… a to cítím jako své bohatství, byť ..jo… je to ten fičák… ale je to také energie, která mě v životě provází… a zároveň je mi to přípravou k prožívání hlubších stavů…

Má hluboký kontakt se svou duší, je to žena plná možností.

Tady bych doplnila… být si vědomá své vlastní hojnosti a nekonečnosti… ááách…je třeba dodat více? A to si neustále připomínat! Tolik možností… jako řeka, která se prolévá do mnoha proudů… Protože prostředí, ve kterém žijeme, ještě stále toto vědomí nepodporuje. DISCIPLÍNA! Neustále se vracím k sobě a v tom velká disciplína a vůle. Vnímat svou vlastní krásu a modlím se, aby to bylo tak přirozené pro nás všechny.

Důležitá otázka zní:“Čemu chci věnovat svou pozornost, své myšlenky?“ Rozlišování… a když nebude toto, přijde něco jiného… K vodě… Jung kdysi řekl, že když se Duch stane těžkým, jeho cesta vede k vodě… Voda je TVŮRČÍ A KREATIVNÍ…tvoří život…

Je v doteku s přírodními silami a přírodou. Rozumí kácení stromů a zasazení nového. Rozumí životu a smrti. Pomíjivosti a neustálé změně. Rozlišuje, co je její potřebou a co jen chtěním.

V souladu s přírodními cykly… učím se neulpívat a přijímat situace, jaké jsou. Ráda si opakuji větu „všeho dočasu“, která má pro mě velký náboj, předala mi ji jedna pohodová maminka – samoživitelka čtyř dětí… která tuto větu používala jako účinný uklidňovací prostředek:).

Každodenní maličkosti pro Matku Zemi. V jednání a v mysli. Modlitba pro Vodu. Občas si říkám, že bych mohla méně jezdit autem a více chodit pěšky, ale zároveň je třeba zůstat praktická… podobně je to s ekologickým přístupem, biopotravinami a vůbec zdravou výživou – a to zejména ve vztahu s tím, co chutná dětem (jo, oni prostě takové to zdravé, co chutná mě, nemusí). Neodsuzuji se, prostě tak to je. Každý máme svou cestu – a to ve všem. Dělám to, co mohu a co je mi přístupné každý den. Některé věci jsou jasné, protože jsou jednoduché, ale i způsob vnímání v čase, kdy používám vodu, pokládám za důležitý. Občas se zapomenu, pak se zase připomenu. Je to jako meditace. Nechci být dogmatická ve vztahu k přírodě, mantrou mi je „moudře užívat, zbytečně nespotřebovávat“. A děkovat. Není to samozřejmé.

Jedním z nejkrásnějších zážitků v mém životě byl spojen se smrtí. Když jsem přišla o své třetí dítě ještě prvním trimestru těhotenství, kdy dítěti přestalo tlouct srdíčko, byla jsem pak na zákroku pod narkózou. V ní jsem měla naprosto živý sen, kde jsem byla se svými dětmi v přírodě. Tak silný dotek a spojení se vším, s dětmi a přírodou byl úchvatný. Čisté Štěstí a Nevinnost. Ještě na sále jsem se probudila a všemu a všem děkovala. Nevím, co si tehdy mysleli ti, co tam byli, ale já se v tomto sterilním prostředí opravdu dotkla Života. Duše nenarozeného dítěte mi přišla předat zprávu a já o několik let později na léčení objetím ve výcviku Neduální terapie jsem se neplánovaně s duší miminka spojila a poznala sféru, kde neexistuje čas, ale jen láska a poslání, se kterým přicházíme na svět. Spolu ve spojení se vší přírodou a jak nám umožňuje žít naše sny.

A tak k nám moudrost přichází… skrze něco, co se na první pohled zdá jako bolest, je výzva k porozumění a komunikaci s duší svou a těch, kteří jsou k nám tady a teď blízcí. Dítě mě tehdy přišlo obdarovat poznáním v době, kdy mé děti byly ještě malé, a já měla krušné chvíle, neboť mateřství pro mě bylo a stále je, jak už to často u žen bývá, setkání s vlastním stínem a hluboká spirituální práce nohama na Zemi:).

Příroda je ve stálé změně a pohybu, lístečky na stromech stále vibrují, voda plyne… planeta komunikuje pohybem. A tak se hýbu. A ptám se, opravdu to potřebuji? Co doopravdy potřebuji? A jsem vděčna za každou minimalistickou odpověď. A někdy se potřebuji dosytit, když jsem zařizovala svůj Ateliér, koupila jsem si k němu několik nových šatů, užila jsem si to nádherně s pocitem, že můžu a vnitřně jsem ocenila ten nádherný pocit, že je to jen kvůli mně, dosycení a pohlazení pro sebe sama někde vevnitř, ne kvůli vzhledu či něčemu nebo komukoliv jinému:) A pak jsou věci, které chci, po kterých toužím… a protože jsem tělesný typ, s touhou pracuji ve svém těle a zjišťuji, že potřebuji Lásku… že to je to, co mě vede a vede mě to v mém Vědomí těla a že je to Láska, která tady je nezávisle na ničem.

Její vědomí je zakořeněno v srdci a přináší moudrost srdce do každodenního života.

Každodenní činnosti, ale také rozhodování. Vztahy, pro mě je nejtěžší rozhodování ohledně vztahů. V období mých velkých proměn se mi velmi změnilo mé manželství. Přestože jsme s mužem měli spolu hezký vztah, a stále máme, zjistila jsem, že jsme každý na jiné cestě a mé tělo i něco v hloubce začalo mnoha věcem vzdorovat a potřebovalo úplně něco jiného. A přitom vím, že to co nás spojuje, je porozumění pro druhého a hlavně naše milující děti. Zároveň mám své pocity a cestu, která vede jinudy či prostě úplně jinak a jak bytostně toužím, cítím a vím, že si svou cestu musím obstát. Čtyři roky rozkolu duše v mém manželství mi trvalo, než jsem se rozhodla a zvědomila si, ale hlavně prakticky rozhodla, že má cesta je jiná a není v souladu s mým manželstvím tak, jak je. A tělo mě vedlo, neboť se projevovalo různými problémy, které volaly po léčení. Byl to rozkol, kdy cítím vděčnost a lásku k muži, který mě tak hodně podpořil a je milujícím tátou, a přitom já vnímám, že to mám úplně jinak. A že nemusím zůstávat v manželství, když důležitá část mé samé potřebuje něco jiného. A že není jednoduché najít „příklady“, které by mi poradily… A přitom jsem procházela hlubokým léčením sebe i rodových věcí, jež tak úzce se týkaly nás všech… bylo to náročné období pro nás pro všechny, než si nyní věci po této transformační bouři sedly do klidu a nového rodinného uspořádání.

Hledala jsem ženy, které to cítí podobně, jdou podobnou cestou a zkušenostmi, ale každý je neopakovatelný a prochází vlastní jedinečnou cestou. A to je pro mě veliká škola, s mou potřebou vztahovou mezi vztahem k sobě a k druhým, svou cestou k celistvosti, poskytnout prostor sobě a poskytnout ho druhým a touhou rozvíjet hluboký vztah. Že najednou to nejde, protože to máte úplně jinak, než to bylo dříve a nejde to vrátit… a kdy pro toho druhého partnera to není vůbec jednoduchá situace! A zároveň to pro mě znamenalo, postavit se do své vlastní síly, na své nohy, vydat se na cestu celistvosti, vyjádřit svou svobodu a ne-závislost vevnitř sebe samé – ty momenty, které potřebujeme pro odhalení sebe sama.

Moudrost srdce zároveň pro mě znamená milující vztah s mými dětmi. Tolik tolik mi dávají a jsou mi velkými učiteli. Jejich láska je nekonečná. Pravda, teď s pomalým příchodem do dospívání to na první pohled v některých momentech občas tak nevypadá… :), ale je to tam! Hodně mě učí a já skrze různé karamboly ve výchově zjišťuji, že to jediné se vlastně skrývá v přítomnosti a otevřeném srdci. A přitom učím se pustit i ty představy, jak bych měla jako matka vypadat, co je očekáváno a toto všechno. A že dělám chyby… Budovat něco úplně nového… ženská práce je neviditelná, je řízena srdcem… a mnohdy ne úplně pochopena hned, ale teprve časem…. ale žít v přítomnosti napojená na své tělo je prostě klíčové…

Pochopení je jedna věc – moudrá žena však také nechá spadnout myšlenku hluboko do svého těla, svého Chrámu.

A to je ono. Ženství je zkrátka cesta moudrosti těla a pocitů. Ctít své tělo jako posvátný prostor. Práce s Vodou, kostmi, zvukem, prostorem… Blaho. Pokora. Úcta. Umění se ponořit do toho, co je… Všechny ty krásná slova je třeba žít… to je velký úkol! Převést do reality, ztělesněné reality, protože Tělo je Země. Je to náš Život! Nekončící proces… celý život mám co dělat, to mi věřte. Ale je to krásná práce, byť někdy náročná, tělo totiž nelže a ve své hmotě reaguje pomalu či v jiném čase. Zná svůj příběh minulosti, dokáže předjímat o budoucnosti. Jooo, to naše mysl umí vymyslet představu, které snadno uvěříme a pak přijde tělo a poví nám svůj příběh… který je jiný, než naše představy. Tělo je jazyk naší duše a toho, jak vše propojovat…

To, co vnímám v poslední době také je, že naše kolektivní vědomí udělalo velký posun v práci s tělem, po těch všech katarzích a bolestech konečně přichází na řadu poznání opravdové síly jemnosti a léčení přes potěšení, radost, lásku – a to tak nějak samo a přirozeně. Je to něco, kdy sdílíme tyto zkušenosti na kurzech a všímáme si velkých změn, kdy pomalu naše paradigma „učení se přes bolest“ (= potřebujeme trpět, abychom se něco naučili) se mění… Wow…

Žije ducha a hmotu v jednotě nebo jasně k jednotě směřuje. Ví, kam vložit svou vůli a soustředění.

To mi souvisí právě s tím tělem. Moje tělo mi dává jasné signály, že se touží spojit s Božskou jiskrou. Promítá se to tělesnými vjemy, sny a spousta dalšími synchronicitami. Každá myšlenka se počítá a vnímám, jak ve mně působí. Chce to velkou vůli a soustředění. ÚCTU. Vědět, co chci – a velkým pomocníkem je touha, je zde velkým spojencem.

O stahování projekcí – mohu toužit po někom, kdo mi to poskytne, ale věřte, že mnohem lepší je toužit po sobě samé – tato touha je pak i naší velkou výživou! – zprvu k sobě a poté k tomu božskému, co je tak naprosto naplňující, a to pak nastupuje krásná stezka mystická. Být si vědoma, že si vše umím poskytnou a přitom neodmítat pomoc a umět přijímat to, co přichází od druhých – to je pro mě velké učení, neboť od dětství jsem slyšela často větu „to si neber“. Anebo v podvědomí „to si neber od mužů“ … tolik zranění v rodě, tolik ho máme v sobě, ale je to přitom zároveň odrazem celé společnosti. 15 let jsem s touto větou pracovala:). A stále dozvuky… Nejsou ti druzí… A mám to podobně jako mnoho jiných žen – velká energetická otevřenost, která ale je zároveň uzavřeností, protože umění hranic či až archetypálního strachu ze ztráty sebe sama je stále v procesu se rozvíjení … A tak bohužel ještě vnímám druhé jako druhé… je to ve vlnách… a je to tak v pořádku… ženská cesta je krok za krokem…

Je univerzální myslitelkou, nepotřebuje se ospravedlňovat a dokazovat svou Existenci – v jakékoliv rovině.

JÁ JSEM. A také jaká úleva, když vytryskne z vřídla své hloubky věta plná pochopení: „Toto již nepotřebuji.“ A k tomu si přidá takový ten úžas a oddech – třeba zrovna, když to je „to téma“. A když je to častěji a častěji. Jedno je jisté, často jsem měla potřebu se ospravedlňovat, učím se sebe sama prosadit taková jaká jsem, i má rozhodnutí … dělat věci, jež jsou v souladu a co je autentické. A upřímně, není jednoduché si to ustát! Učitelé jsou tady vždy připraveni:)

Žije, co je její autenticitou.

Jako „hodné holčičce“ (s rebelskou duší) mi dlouho trvalo, než jsem se z této role vymanila. Dostala do kontaktu s opravdovými pocity a touhami a uměla si je – a to je stále v procesu – prosadit a žít. Že to mám prostě jinak… Tolik žen to zná! Kolik odvahy pro nás „dobře vychované či ty přizpůsobivé“ se v tom skrývá.

Hodnou holčičku vidím i ve své dceři, i proto považuji za důležité stát ve své síle a autenticitě, byť to v tomto okamžiku nemusí být pochopeno, práce v rodině je tou nejtěžší disciplínou:). Největšími inspiracemi z různých těch učitelů jsou mi ti, kteří nejen učí, třeba jsou i osvícení….třeba jezdí po světě… nosí identitu guruů atd., ale hlavně zároveň dokážou mít „normální rodinu“:). To je pro mě známka toho, že ten člověk stojí nohama na zemi a v realitě dnešního světa a umí opravdu porozumět mnoha tématům, který život přináší. Je mi jasné, že mnozí nemají v osudu mít rodinu, ale osobně velmi oceňuji právě tento příklad propojení.

Přijímá v sobě paradoxy, život není rozdělen na správné a špatné… Vše je tajemství… Kdo ví…

„Nevím… kdo ví…“ Tak tento přístup miluji. Ať už když slyším nějaké příběhy, ale hlavně v tom mém. Vzpomínám, když jsem byla u terapeutky a rozhodovala jsem se v nelehké situaci, v hluboké meditaci se mi objevil Archanděl Michael a na oné křižovatce mi řekl, že je jedno, jakou cestu zvolím, hlavní je, abych se řídila svými pocity. Bylo to tak pravdivé a uklidňující jako pohlazení od anděla, mě to dodalo síly a pak ještě další dobu trvalo, než jsem byla schopna své rozhodnutí žít…

Všichni máme svá Tajemství a někdy duše rozpozná Tajemství druhého, mluví k nám svými pocity a nám nezbývá, než přijmout to, že nic není správného či špatného… kdo ví… a přitom právě tento přístup otevírá úžasu nad tím vším a dalším nevyčerpatelným možnostem… a také k úplnému přijetí druhého člověka, jež se stejně vždycky nakonec odehrává na vlastní duševní úrovni…

S rozhodností a vysokými nároky odděluje dočasné od věčného a uchovává svou energii pro to, co je nezbytné a podstatné.

V podstatě jde o moudrý přístup toho, jak naložím se svou energií. A to je velmi často opravdu „vyšší dívčí“ – v oněch mnoha aspektech „běžného dne“.  Stálé učení a inspirace. Opravdu je to tak důležité? Jaké jsou priority?

Narodila jsem se s nemocnými ledvinami a močovým měchýřem a tedy do vínku mi byla dána sice silná vůle žít, ale limitovaná energie. Snadněji se unavím… Ale už jsem se naučila s tím zacházet, abych se svou energií uměla pracovat. Protože ta je jen jedna. A také už vím, jak tato energie je vázaná i na biologický věk:). Je zajímavé to sledovat v onom jemném spirituálním světě, protože pak si své enegie opravdu můžeme cenit – a to často vůbec neumíme.

Už vím, že když neumím říct NE, nemohu říct ANO. A je to i energie myšlenek, kam stáčím pozornost, co může růst a zda je to, co chci vyživovat. Nezapomínat na základní otázku: opravdu právě tomu se chci věnovat? A mít ve věcech jasno:). A přitom vnímám, že je neustále si připomínat v momentech, kdy zapomenu a už zase něco omílám dokola v nekonečném mlýnku, že všechno je stejně nakonec řízeno láskou…

V moudré ženě již shořela touha po moci – v jejím vědomí se pohybuje zralý muž a zralá žena v posvátném milujícím tanci. Odevzdává se Lásce a její svět je erotickým. Zproduchovňuje svou sexualitu každodenními činnostmi, sexualita a spiritualita se stávají jedním, Božskou silou. Sexuální instinkty jsou využity způsobem, který respektuje bytostné Já, nikoliv k dosažení moci nebo individuálního uspokojení. Vášeň pohlavního aktu je pak prožívána fyzicky i duchovně, ve své ryzí esenci, radosti, plném se odevzdání, nevinnosti…v Božství… Žena plně přijímá instinktivní síly, ale nevlastní je.

Čtyři perné roky každodenního procesu mi trvalo, než jsem se opravdu spojila v lásce se svým vnitřním mužem. Sáhnout si na sebe a v hloubce klidu zacítit: „tak teď už jsem celá.“ Meditací na něj a představ jsem dříve měla dost… ale potřebovala jsem si tu cestu projít jinak… zapojovat tělo v jemnosti a hloubce… Byla to fáze života, kdy jsem zpracovávala témata moci, žárlivosti, závislosti, vlastnictví, zranění, odmítání, strachu… a vůbec léčení traumatu a sexuálního zneužití. Obrovská temnota a její přijímání. To, kde jsem a v jaké fázi se mi často objevovalo (a objevuje) ve snech. Proces byl zcela zřejmě podporován odněkud shůry v neuvěřitelných hravých synchronicitách a vlastním prožívání hlubokého propojení s jinou Bytostí, která mi nesmírně zazrcadlila sebe sama v duchovním platonickém vztahu. Zvláštní období, kdy se to doslova dělo samo. Což se děje vždy, ale někdy je to tak zjevné a překvapující:). Tělo mě navedlo ve svém léčení do přirozeného celibátu, aby jemné energie a proměny v oblasti sexuality nebyly ničím rušeny. Tedy úpřimně, mé tělo žádného muže k sobě prostě nepustilo, potřebovalo si touto cestou projít samo a bylo v tom velmi pravdivé a autentické. V jednom snu se mi objevila jedna z oněch mých vnitřních žen, která jen pečuje o dítě. Když jsem to dítě viděla, bylo velmi opečované, milované a hlavičku a oblast očí mělo potřeno zlatými třpytkami. Bylo v něm něco hodně cenného a božského… ale protože naší jedinou jistotou je vlastní změna… i tento proces pomalu dozrál a nastoupil do další fáze, kdy v pocitu celistvosti a své vlastní samostatnosti se nořím do dalších vrstev zkušenosti a mystické touhy mé duše ve vnitřním posvátném sňatku. A tento vnitřní hluboký proces je podporován procesem, který se děje navenek – odstěhovala jsem se do přírody, má role maminky se mění – získávám více prostoru pro sebe, propojuji se s přírodou energeticky i zcela prakticky:)….

A cítím, jak začínám žít svůj sen… a vděčnost… cesta ovšem nekončí… když skončí jeden proces, tak další kapitola života začíná… a já dnes v sobě cítím, konečně opravdu cítím, lásku k Bohu, a to také Bohu ve mně, nádhernou, hlubokou, erotickou, něžnou, odevzdávající v pomalé, jemné, vědomé integrace do všech momentů mého života… V celém tom průběhu se nesmírně učím se zkontaktovat se svou léčivou silou a při mém temperamentu a asi i nějakých vlastních dispozic, to jde hodně přes vodu a tekutinové tělo, ale také přes každodenní praxi Tandavy.  U toho jsem s dětmi i sama a pečuji o společný životní prostor, aby byl harmonický a krásný. Podporuji děti, aby se také spojili s přírodou, ale v dnešních technologických nabídkách to není pro dospívající děti úplně samozřejmé a jednoduché, to se přiznám…:).

Mé tělo, má ženská a sexuální část, bylo osloveno a je také léčeno následováním linie mariánsko-magdalenských mysterií, a pak ještě něčím, co bylo předtím…co je bez názvů, slov… v oné pradávné historii. Dávné linie, které se znovu začínají vracet a to vracet i do našeho TĚLA – a to zcela reálně, jasně, jednoduše a uzemněně tady a teď. Je to nádhera!  Stáváme se tvůrci! Konečně se TO ZTĚLESŇUJE. Cestou vědomí je mi pak také Spanda, vědomí prvotní vibrace. Cítím to! Přesto vnímám, že má pozornost se ještě potřebuje obrátit i do jiných ženských duchovních tradic, zkoumat a objevovat především to napojení mořské, oceánské (a přitom – voda přišla na zem z hvězd). To vše tedy propojuji s prací s tekutinovým tělem, které také pracuje ještě v trochu jiných frekvencích a vibracích a především mě léčí. Ale vše se vzájemně doplňuje… Je v tom tolik hloubky, že se to vyslovit nedá. Hojnost zde je a prochází námi bez pocitu vlastnictví… A místo touhy po-moci je to spíše POROZUMĚNÍ, neboť to je energie mocnější než mnoho jiného…

Láska již neslouží jí, ona slouží Lásce.

…to je ten čas, kdy už není tématem, co potřebuji, co mi slouží, ale je to přijetí zodpovědnosti sama za sebe v celé šíři a hloubce, za energii, která mnou protéká – a ta není má – a spolu s tím protékáním je tu veliká pokora… a otázka pak zní… čemu sloužím?

Náš život probíhá ve vrstvách a nikdy nemůžeme zcela jasně říct… mám hotovo, mám vyřešeno…  ve spirálách se pohybujeme postupně po vrstvách… proces sám je Životem…